Uplynulo už devět let od okamžiku, kdy jsem dostala nabídku účinkovat v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Dovolím si říct, že tato nabídka změnila můj profesní život. Hlavní role šansoniérky Edith Piaf v muzikálu „Edith – vrabčák z předměstí“ zavazovala a od kolegů z plzeňského baletu jsem věděla o kvalitách a náročnosti zdejších divadelních diváků. Byli skutečně úžasní!
Díky častým pracovním návštěvám Plzně jsem si začala nejen zvykat na kolegy a prostředí, ale začala jsem milovat Plzeň jako takovou. Udivoval mě každý krok po ulicích města, které od svého založení v roce 1295 prošlo složitým a často velice bouřlivým vývojem. Vývojem, který byl vždy svázán s politickými a kulturními událostmi v Evropě, protože historii města přímo ovlivňovala jeho zeměpisná poloha na přirozené křižovatce obchodních cest mezi východem a západem. Tím byly vytvářeny i příznivé podmínky pro prolínání kultur, což potvrzuje zejména architektura města s gotickými, renesančními i barokními skvosty. Dobré ekonomické podmínky se samozřejmě projevily i v oblasti kultury, zejména v divadelnictví a hudbě. Plzeňský divadelní divák se stal postupně pojmem svojí schopností přijímat nové názory a směry a kvalifi kovaně je hodnotit. Jednoduše řečeno, plzeňský divák má otevřené srdce, ale také pozná, co je dobré a co ne. Stačí se podívat na programy plzeňských divadel a je jasný přímý vztah města k evropské kultuře. Nakonec i „naše“ představení o francouzské šansoniérce je tomu dokladem.
Jsem vděčná za to, že mohu často stát před plzeňskými diváky na jevišti nebo na koncertech. Plzeňané mají spontánní a nehrané nadšení pro hudbu a umění bez hranic. Jsou to momenty, kdy si uvědomuji, že Plzeň pro mě už dávno je evropské hlavní město kultury.
RADKA FIŠAROVÁ, zpěvačka