Plzeň nemusím představovat nikde na světě. Její jméno vyslovovali kolegové novináři, když v Bagdádu měnili výhled na postupující americké jednotky na protějším břehu Tigridu za plechovky piva. Plzeňské bylo vysněná trofej, v irácké metropoli ale nedostupná.
Zato v Keni, na břehu Viktoriina jezera, při pátrání po kořenech Baracka Obamy, jsem si Pilsner dopřál. S Plzní mělo společný jenom název, i tak ale chutnalo za domovem. A třetí příklad: můj soused z washingtonského Georgetownu je sice hrdý patriot, pivo ale kupuje jenom to se známou bránou na etiketě. Plzeň prostě světoznámým „hlavním městem“ už je.
„Evropské“? Královské město na spojnici Čech se západní Evropou se světu otevíralo vždycky víc než zbytek země. Je to živá učebnice středoevropských dějin – husitské války tu nechaly velblouda ve znaku, třicetiletá válka vzpomínky na své první obléhání, průmyslová revoluce Škodovku. Tady skončilo protinacistické tažení nejlepšího amerického generála a komunisti tu zažili strach z prvních protestů.
A nakonec kultura – město divadla, proslulého už v národním obrození, město Skupy, Trnky i Horníčka, nejstarší přehlídky domácího fi lmu. Tady studoval Bedřich Smetana i Dan Bárta.
Pro mě je prostě Plzeň ideálním kandidátem na Evropské hlavní město kultury. Už jednou jí status evropské metropole ofi ciálně přiřknul svým pobytem císař Rudolf II.
Nastal čas, aby po čtyřech stovkách a jednom tuctu let ten titul dostala znovu.
MICHAL KUBAL, zpravodaj České televize v USA, držitel Ceny 1. června